O mně

Mám 40 úsměvů na tváři a 40 vlasů šedivých,
40přání na srdci a 40 let touhy
Nedala bych ani jeden z těch úsměvů,
nevzdám se jediného přání, šedivého vlasu,
nevrátila bych ani rok,
těch 40 mi sluší…

Jmenuju se Andrea a jídlo je můj život. Možná trochu přeháním, ale já byla vždycky jedlík, i když možná lépe řečeno labužník. Vždycky jsem měla ráda jídlo a patřičně jsem si ho vychutnávlala.

Byla jsem hezké, ale boubelaté dítě. Modrooký andílek s blonďatými vlásky a faldíky. U mě opravdu láska, aspoň ta dětská, procházela žaludkem. Často jsem bývala u babičky, která mi podstrojovala. Na druhou stranu mě velmi brzy nechala vařit a péct. Milovala jsem babičku a dědu! I ty dnešní mé faldíky mají základ tam někde v dětství.

I když jsem byla hezké a šikovné dítě, ráda jsem běhala a sport mi šel dobře, měla jsem vždycky trochu mindráky, že jsem tlustá. Já nebyla nikdy taková ta holka samá ruka samá noha, a tak jsem si to přála! Někdy ke konci základky mi paní doktorka napsala do karty, že mám špek na břiše a já to slyšela. Taky jeden pan doktor na ortopedii prohlásil, že bych si měla vzít příklad z mojí maminky a zhubnout. Opravdu pěkdý základ pro moji nadcházející pubertu!

A to jsem, myslím z dnešního pohledu, vůbec nebyla tlustá. Střední škola probíhala tak nějak v pohodě, ale mindráky jsem pořád měla. Ve druháku jsem přestala chodit na obědy a stala jsem se vegetariánkou.  Důvod? Ne kvůli zvířatům, ale měla jsem pocit, že je to zdravější.

Mí rodiče to respektovali, i když to nebylo vůbec lehklé. Byl rok 1989, surovin, ze kterých by se dalo vařit málo. Tak nějak se stalo, že jsem už v té době skoro každý den vařila. A ráda! Zkoušela jsem nové věci, sháněla literaturu i suroviny. Vzpomínám si na tu radost, když jsem poprvé sehnala pohanku. Taky jsem cvičila, denně doma, občas jezdila na kole.

Ve čtvrťáku jsem měla svoji nejnižší váhu v dospělém životě, asi o osm kilo míň než před vegetariánstvím. A víte, že jsem si pořád připadala tlustá? Ach ta hlava!